Prožil jsem je při rodičích, jako každý rok a opět byly pohodové a nezapomenutelné. Ve čtvrtek mě otec vzal autem, přece jen, udělal jsem s asistentem o něco větší nákup, tak mi to trochu usnadnil.
Po výborných nudlích s mákem, kterými mě maminka přivítala, jsem relaxoval při čtení knihy. Večer jsem zavolal kamoške Janke, zda bychom se během svátků nešly proběhnout po okolí. Dohodli jsme se na sobotu. No nakonec sobota nevyšla a přesunuli jsme to na neděli.
Pátek jsme užívali v svátečním duchu, po snídani jsem opět relaxoval při čtení knihy, otec něco sledoval v telce a maminka se rozhodla, že udělá výborný koláček.
V sobotu po chutných snídani a nezbytných činnostech v kuchyni, v níž vznikl i výborný oběd – ryba s bramborami, jsme se odpoledne vybrali s maminou na procházku. Ulice prázdné, mamina mi popisovala, kde se staví nový dům, kde už bydlí atd.
V mé hlavě se drali na povrch vzpomínky z dětství. Zcela nejintenzivněji na prázdné zarostlé pozemky v části zvané Michalově, kde je už snad i 6 domů. Některé již dokončeno, na jiných se ještě pracuje. Také jsem si vzpomněl na potůček, který tekl vedle cestě. V současnosti je již zakrytý, ale v minulosti jsem si na jeho klikatých zatáčkách a vlnkách pouštěl dřevěné loďky. Vždy jsem domů přišel mokrý.
Pokračovali jsme ulicí vedle domech spolužáků Miňa a Romana. Při novostavbě, kterou si postavil spolužák Edo s manželkou, jsme zabočili doleva a směřovaly ke školce. Od školky nás odbočka vpravo dovedla až na kopec, který vesničané znají pod názvem Surat. Na sure se nachází i vesnický hřbitov. Z kopečka jsme měli docela dobrý výhled na určitou část vesnice, mamina udělala i pár fotek. Ptal jsem se, co zachytila. Na jedné fotce je prý škola, školka, domy a bytovky kolem, druhá, směrem na začátek vesnice, s částí fotbalového hřiště, třetí s výhledem na kopec kolem a hory s tzv. našim vrchem Siná v pozadí. Opět mi přišly na mysl vzpomínky na roky prožité v základní škole. Na cestě pod kopcem Surat jsme na tělesné výchově behávali 60-ku a 100-ku. Občas se naše třída spojila s třídou mladších žáků – to jsem velmi obdivoval mladšího kámoše Peťa, který vždy tyto rychlostní běhy běhával bosý a skoro vždy byl první. Na školním dvoře jsme také zvykli skákat do písku. Trať byla ve stínu starých vysokých olší a bříz. Asi v sedmém ročníku nás chytila velká soutěživost – Laco, Juraj, Tomáš a já jsme bojovali, kdo doskočí nejdále. Pár metrů za pískovým doskočištěm byla dřevěná bouda na nářadí, které jsme používali na hodinách zahrádkářských prací. Když jsem byl mladší, za tou boudou starší žáci zkoušeli první cigaretu. Ze školního dvora bylo vidět či na Suru, část cesty číslo 18 ale i kopce dál za ní. Tehdy se mi to zdálo neuvěřitelně daleko, ale po 30 letech to mám všechno schodené, zbehané, byl jsem tam i na kole, či s přítelkyní, mám to skutečně prozkoumány křížem krážem a Odkoukané z každého úhlu.
Vrátili jsme se zpět do vesnice, kde jsme zabočili doprava na hlavní cestu a vedle škole jsme směřovaly k obecnímu úřadu. Vesnice má také velkou sál, kde bývaly v minulosti skvělé společenské zábavy. Hrávala na nich výborná skupina Mona. Postupně se tyto akce změnily na diskotéky a to již stačil obsluhovat jeden člověk s dobrým hudebním výběrem a silnými repráky. Z opačné strany obecního úřadu jsme měli klubovnu, kde jsme se Roman, Miňo, Edo, Števo, Daša, Maja, Mona a mnozí další setkávaly a hrávali karty, poslouchali hudbu, či dívali filmy.
S maminou jsme se vraceli ulicí, kterou v minulosti nazývali Črmnô a pokračovali až na ulici Cínovisko a po dvou zatáčení doleva jsme směřovaly k našemu domu, do ulice kralování.
V neděli jsem se občerstvil lehčími snídaní a po půl jedenácté mě už čekala Janka před domem. Odvezli jsme se k jejich bytovce, její maminka nám udělala startovní foto a vzhůru do běhání. Vyrazili jsme po asfaltové cestě, po několika stovkách metrech jsme zabočili doprava ke evangelického kostelu ze 16. století, který byl ze zatopené obce Paludza kvůli výstavbě Liptovské Mary přemístěn na začátek lesa do Svatého Kříže. Pokračovali jsme lesní cestou, která se mezitím změnila na cestu vysypanou štěrkem aby mohli auta majitelů v pohodě dojít ke svým vilám, které tu mezitím vyrostly. Vyběhli jsme až na místo, kde jsme jako žáci mávali branné cvičení, pokračovali jsme po asfaltové cestě vedle zchátralé chatě nebohé paní Květy Fialové na konec vesnice Lazisko a okrajově jsme proběhly na druhou stranu k bývalé střelnici a opět do blátivého terénu na kopeček dělící Lazisko od Pavčina Lhůty. Tudy po novém naučné stezce, po travnatém a crosovom terénu, až ke elektrickým stožárem.
